zpět na úvod

HOŘEPNÍK

dle Dalimila se Dětoch z Hořepníka bil, až krev Švábů stříkala

Již ve 2. čtvrtině 13. století byl v této lokalitě postaven pozdně románský kvádříkový kostel, jehož velká část se zachovala dodnes. Písemně je Hořepník poprvé doložen roku 1252 osobou Bedřicha z Hořepníku. Tehdy je označen jménem HORUPNÍK. Sídlem hořepnického statku, k němuž patřila polovina městečka, byl hrad Konipas, zvaný též Hořepník, který stával 2 km jihozápadně od vsi Březiny.

Nástupce Bedřicha, SEZEMA z Hořepníku, držel do roku 1299 polovinu městyse. Komu patřila druhá polovina (součást statku Loutkov) není známo. Sezema kolem r. 1299 daroval svou část Dětochovi z Třebelovic (jinak z Žiželic). Dětoch je pro Hořepník pamětihodný tím, že vykoupil za 700 hřiven od krále Václavova II. výsadu, že lidé na jeho zboží nejsou povinni žádnými královskými službami mimo zemské berně a že nepodléhají krajským soudům, ale přímo královskému právu v Praze, což bylo roku 1334 potvrzeno.

Dětocha také uvádí Kronika tzv. DALIMILA v 97. kapitole o českém králi Václavovi, k roku 1304:

"Římský král čas ale neztrácí,

k Hoře Kutné táhnou vojáci.

Jindřich Lipský a Jan ze Stráže ,

zbaví se však oné pakáže.

Ač má hrstku lidí Dětoch z Hořepníka,

na Šváby se vrhne, až krev kolem stříká,

a když shromáždí se všechna česká vojska,

Švábům v úprku je každá cesta ouzká..."

Dětoch zemřel po roce 1326 a po něm vlastnili tuto část pánové z Hradce (v letech 1334-1361). Roku 1361 se stal majitelem Jeník z Mezimostí, předek Konipasů a Krčmů z Konipasu. Jeho potomci zde byli do roku 1411. Poslední z nich, Petr, roku 1411 tuto polovinu prodal a ponechal si jen dva domy v Hořepníku a sice domy zvané Ráj a Peklo. Následovala krátkodobá držba drobných šlechticů. Poslední se připomíná roku 1451 (Jan ze Smilkova). Roku 1457 se hrad Konipas, odkud vládli páni poloviněHořepníku, připomíná jako pustý.

Druhou polovinu Hořepníka drželi Tluksové z Božejova, později náležela statkem k Loutkovu. Za Jana z Kralovic na Loutkově (zemřel 1451) byl Hořepník sjednocen a obě původní části začal vlastnil jeden majitel - pán na Loutkově a Hořepníku. Majitelů bylo do roku 1850, kdy byla zrušena patrimoniální správa, mnoho. Z nich za připomínku stojí Petr Břekovec z Ostromeče (1465 - 1499) za něhož připadl Hořepník k hradu Kámen. Pánové na Kameni vyprosili pro Hořepník (roku 1498) dva výroční trhy.

Roku 1468 se strhla u Hořepníku velká bitva mezi křižáky a utrakvisty Jiříka z Poděbrad. Je zaznamenáno, že se křižáci na Hořepnických dopouštěli velkých ukrutností.

Roku 1578 byl Hořepník prodán Štěpánovi Španovskému z Lisova. Jeho synové Jáchym a Kryštof, jež pokračovali v držení města, hořepnické sousedy utiskovali, o čemž byl sepsán roku 1598 zápis.

Po smrti Jáchyma Španovského (roku 1639) prodán statek Hořepník a Loutkov Humprechtovi z Račína. Ten o něj pro dluhy přišel a roku 1669 ho koupil Maxmilián Valentin z Martinic, jenž roku 1670 rozmnožil městečku privilegia a potvrdil trhy. Roku 1679 Jaroslav Bernard z Martinic upravil poddaným roboty a odpustil jim 115 zlatých k hořepnickému záduší.

Roku 1733 byl hořepnický statek prodán francouzské Kongregaci svatého Ludvíka v Praze, která byla roku 1777 spojena s kongregací italského špitálu. Po zrušení těchto kongragací císařem Josefem II. byly statky Hořepník a Loutkov přiřčeny Pražské všeobecné nemocnici a byly spravovány skrze státní administraci do roku 1791.

Roku 1791 koupil Hořepník Václav Bechyně z Lažan, který udělil městu ochranné právo. Panský dům v Hořepníku sloužil po tomto roce 1791 jemu a jeho nástupcům za obydlí.

F. Palacký ve svém Popisu Království Českého z roku 1848 uvádí v táborském kraji spojené statky Loutkov a Hořepník, patřící Antonu ROMBALDOVI. V Hořepníku žil ve 125 domech 871 obyvatel. U Hořepníka uvádí panský dvůr Benešov. Městu patřila ves Skočidolovice se 7 staveními a 49 obyvateli.

Trajer v Popisu českobudějovické diecéze z roku 1862 o Hořepníku uvádí: "Hořepník, město se zámkem a s předměstím Úlehle, 126 domů, 825 katolíků, 144 izraelitů (židů), kraj táborský, okres pacovský, bývalé panství loutkovské, pošta v Pacově. K faře připadá celkem 2 456 římských katolíků. Patronem kostela a fary byl toho roku Josef PISTORIUS, statkář na Loutkově a Hořepníku."

Dle sčítacího aparátu z roku 1930 náležel Hořepník k politickému okresu pelhřimovskému a soudnímu okresu pacovskému. Plocha hořepnické obce činila 780 ha a bylo zde 185 domů s 887 obyvateli. Náboženským vyznáním patřili 843 obyvatelé k římskokatolickému, 11 evangelickému, 11 československému, 12 izraelskému vyznání, 5 bylo jiného vyznání a 5 obyvatel bylo bez vyznání.

V první polovině 19. století podpořila význam města císařská silnice z Humpolce přes Pacov do Chýnova a Tábora včetně spojky do Košetic na silnici Benešov - Vlašim - Pelhřimov. Modernizace zástavby během druhé poloviny 20. století (spolu s dřívější novorománskou přestavbou kostela) zařadila Hořepník mezi méně významné městské celky.

POKRAČOVÁNÍ

Mgr. Alois SASSMANN

Náboženské poměry na HOŘEPNICKU

Při hořepnické pouti dostával farář tele, kapouny, kuřata

a půl sudu piva.

Hořepnická fara je poprvé doložena k roku 1359. Ve 14. století náležela do děkanátu červenořečickému a k arcijáhenství kouřimskému. Farní kostel je poprvé zmiňován v Knihách zřizovacích pražského arcibiskupství k roku 1384. Roku 1399 daroval rytíř Jeník z Mezimostí, pán na Konipasech, kostelu hořepnickému dvě kopy grošů s tím, že se za jeho otce a dědečka odlouží jedna mše ročně. V roce 1482 zřídil Jan Vojislavský z Vojislavic, pán na Hořepníku, nadaci k oltáři sv. Prokopa v kostele Nanebevzetí P. Marie.

Za husitských dob se stal Hořepník utrakvistickým, stejně jako např. sousední farnosti Pacov, Nový Rychnov a Pelhřimov. Utrakvistický duchovní zde sídlil až do třicetileté války, do nástupu katolických Habsburků.

V 16. století se začali na Pelhřimovsku vyskytovat Mikulášenci. Vedli příkladný zbožný život, utvrzovali se v pobožnosti zpíváním písní a žalmů, čtením Bible a modlitbami. Od ostatních lidí se lišili i zevnějškem. Navštěvovali pacovský kostel, třebaže byl utrakvisticko-luteránský. Roku 1585 se stal jejich starostou Jan Hořepnický. Byl to učený muž a patřil mezi vzdělané bratry, "učené latiníky". Byl to nejspíš farář Hořepnický Jan, o kterém se dočítáme, že roku 1551 kázal v Červené Řečici a způsobil tak pozdvižení lidu. Proto jej tehdejší držitel Řečice Arnošt Leskovec dal do vězení.

Dne 4. 7. 1595 podal pražský arcibiskup Zbyněk Berka z Dubné zprávu papežské kurii o své vizitaci Čech z téhož roku. Skrutinia z vikariátu jindřichohradeckého, kam tehdy Hořepník patřil, se nezachovala, ale celková zpráva arcibiskupa o vikariátu hovoří o tom, že situace římskokatolické církve zde byla tragická. Do J. Hradce se dostavilo jen 7 farářů. Arcibiskup píše: "Třebaže všichni faráři konají dobře své povinnosti, přece lid přijímá většinou pod obojí. Katolíků je zde málo...Tak nedbalostí někdejších farářů a lhostejností světských úřadů odpadlo od (římsko)katolické církve a přijímání pod jednou co nejvíce lidí. Jest však naděje, že se v Hradci zřídí kolej Otců (jezuitů) a tak bude možno přivésti lid k původnímu stavu..."

Násilná rekatolizace znamenala výměnu duchovních a po bělohorské bitvě byl i do Hořepníku dosazen katolický duchovní.Duchovenstvo jindřichohradeckého vikariátu se sešlo na schůzi dne 15. 9. 1642 v Jindřichově Hradci. Schůzi předsedal jindřichohradecký probošt Bartoloměj Fisírek, okresní vikář. Byla sepsána zevrubná zpráva o kostelích a stavu jednotlivých farních osad. Toho roku měl Hořepník svého sídelního faráře.

Čtrnáctistránkový seznam s přehledem vikariátů pražské arcidiecéze z roku 1650, uložený ve Státním ústředním archivu v Praze, vypovídá o poměrech na jindřichohradeckém vikariátu, kam Hořepník náležel, po odchodu posledních švédských vojsk, která rekatolizaci způsobila potíže. Zodpovědnost za další průběh rekatolizace ve svěřeném vikariátu měl na svých bedrech vikář Jan PUSCH a spolu s ním 29 farářů a jeden kaplan. Jedním z farářů byl i hořepnický správce Adam ŠNURSKÝ (Schnurius), o němž archivní pramen udává, že pocházel z Rožmberka (nad Vltavou).

Že se rekatolizace na Hořepnicku podařila dokonale, dosvědčuje Soupis poddaných podle víry z roku 1651, dle nichž byla v celé farnosti z 362 osob jen jedna nekatolička (mimo 21 dospělých Židů). Jak zapsal správce statku Jan Kryštof Dolesius, magistr filosofie ( který o sobě uvedl že je "v ctnostech a pobožnosti křesťanské katolické od svých rodičů na Moravě vychovaný") nacházel se v Hořepníce kostel založení Svaté Trojice, kde byl duchovním správcem "urozený dvojí cti hodný kněz Adamus SNUROVIUS". Pan farář měl roku 1651 plat ze železných krav 22 kop grošů míšeňských a fundace (odkazy) 17 kop grošů. Poklad kostelní byl prý "velmi malej, na hotově nic se nenachází".

Roku 1673, 29. března byl na faru dosazen Jan Norbert Motelius (Motýl), rodák z Touškova, když vystřídal faráře Kašpara KLIMEŠE, který zde působil od roku 1671. V letech 1673 - 1676 patřil Hořepník k vikariátu soběslavskému.

Tento farář P. Jan Norbert Motejlus sepsal r. 1677odpovědi, tzv. Responsa, pražskému arcibiskupství. Ta se zachovala v arcibiskupském archivu. Dle nich měl roku 1677 Hořepník 412 duší, celkem farní kolatura čítala 1030duší (z toho 336 ve filiální farnosti Velká Chýška). Farní responsum obsahuje opis trhové smlouvy z roku 1542 Jana z Vojslavic.

Tento farář Motejlus je pro Hořepník významný také tím, že začal psát farní pamětnici. V té době hořepnický farář spravoval též faru ve Velké Chyšce. Ta se roku 1684 osamostatnila a nastoupil tam za faráře premonstrátský kněz Jiří Veselý z želivského kláštera. Roku 1683 měl hořepnický farář 33 železných krav platu, připsaných na gruntech.

Motejlus zemřel roku 1685 na hořepnickém náměstí, raněn mrtvicí, když nesl svátost oltářní jisté nemocné ženě. Po něm nastoupil téhož roku farář Šimon Tomáš KŘÍŽEK.

Dle farní pamětnice byli robotou panu faráři povinni: Pavel Pelikán 6 dní, Vojtěch Matějka 3 dny o žních, Kateřina Rybářka 3 dny, Vojtěch Kalina 3 dny a Dorota Testlerová také 3 dny.

Hořepnické cechy, to je řezníci, zámečníci, kováři, krejčí, kožešníci, tkalci, mlynáři s pekaři a ševci, platívali po 30 groších za mše pro cechy. Na Svatou Trojici, kdy se v Hořepníku slavila pouť, obec dávala faráři jedno tele (nebo položila do farní kasy 1 zlatý a 30 krejcarů)

, dále 2 kapouny, 12 kuřat a půl sudu piva. Měl se pan farář o hořepnické pouti velmi dobře.

Tato kniha pamětí končí k roku 1892, kdy líčí požár v Hořepníku, při němž vyhořelo 17 obytných stavení.

Velmi významnou komunitu tvořili v Hořepníku Židé. Židovské osídlení je zde doloženo od konce 16. století, existence náboženské obce pak od první třetiny 17. století. Berní rula z roku 1654 ukazuje, že se v Hořepníku pálilo obrovské množství kořalky. Výrobou slivovice se zabývali hlavně Židé, u kterých je to uváděno jako vedlejší zaměstnání. Dále se také živili kramářstvím po širokém okolí.

Roku 1702 žili na panství Loutkov 62 židé nad 10 let (= Židé tvořili 8% obyvatelstva). Roku 1880 zde žilo 146 osob, což bylo již 14,5 % obyvatelstva. Po roce 1893 byla hořepnická židovská obec připojena k pacovské obci.

Pokud by někdo chtěl pátrat po svých židovských předcích, jsou hořepnické židovské matriky z let 1782 - 1844 a pacovské židovské matriky z let 1828 - 1944 (v indexu přináležejících míst je i Hořepník) uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze.

Mgr. Alois SASSMANN

Z Listů Pelhřimovska