Zpět na hlavní stránku

SÁGA JEDNOHO RODU

vyšlo v SP 3.8.1977

autoři: ib, pk

Každý z nás se někdy zastaví ve shonu dní a napadne ho: odkud vlastně pochází rod, ze kterého jsem vyšel? Jací lidé byli moji předkové? Dobří, nebo špatní? Kmáni, nebo páni? Jenomže odpověď většinou nenajdeme, rodinná paměť v mlhavých obrysech dosáhne nanejvýš k pradědovi. Třeba si umíníme, že za tím někdy půjdeme, až budeme mít čas, napíšeme tam či onam, možná se tam i vypravíme, nahlédneme do starých matrik…

Jenomže kdypak my máme čas, a tak dobrá předsevzetí vyjdou naplano.

Najdou se ovšem výjimky. Tu a tam některá rodina má to štěstí, že se uchovaly zápisky, dopisy nebo aspoň křestní listy. Vida, prabába byla Apolena a její matka Lucie. Mnoho to o nich neříká, ale aspoň škvírečkou proniklo světlo do minulosti. Už jenom docela ojediněle může mít rod takové štěstí, že najde svého rodopisce. Rod Prusíků, usedlý v Čechách a v Polsku a rozběhnutý svými odnožemi do mnoha zemí světa, takové štěstí měl. Nahlédněme tedy s historiografem Jaromírem Prusíkem do matrik a kronik. Jestli tu najdeme ve dvou nebo třech větách skryté osudy na román, ať nás to nepřekvapí. Najdou se v každé rodině, jenomže o nich nevíme.

Exulant a odbojník

Psal se rok 1515, v Čechách vládl Vladislav Jagellonský. V tom roce se narodil v malé západočeské vesničce Sedlci u Kralovic Vojtěch Prusík. Snad tam byl jeho rod usazen již dávno předtím, ale historické podklady tak daleko nesahají. Samo jméno Prusík naznačuje souvislost s Prusy, patrně ještě slovanskými.

Nejvzdálenějším společným prapředkem všech Prusíků, k němuž se ještě podařilo dohlédnout, je tedy právě ten Vojtěch ze Sedlce, v dnešním okrese Plzeň-sever, který tam zemřel roku 1580.

Prvním členem rodu, který se odstěhoval ze Sedlce, byl Bartoloměj Prusík. Přiženil se na dvoulánový grunt do Dřevce u Královic, ale dlouho tam nehospodařil; odešel jednoho podzimního večera roku 1628, v pobělohorské době, protože byl pod obojí a nechtěl se zříci své víry. Jako mnozí jiní exulanti zamířil do Polska, kde dodnes žijí jeho potomci. Bartoloměj zemřel roku 1670 v Ostrově Mazowiecka severovýchodně od Varšavy. Z této větve pochází (v deváté generaci) také Petr Prusík, koncem 19. století světově proslulý řeckořímský zápasník, který získal mnohokrát prvenství v Evropě, Americe i Asii. Když skončil svou sportovní dráhu, žil s rodinou v Rostově na Donu, kde byl majitelem cirkusu.

Vrátíme-li se do západních Čech, najdeme tu v pohnutém 17. století jinou zajímavou postavu z rodu Prusíků. Kovář Václav Prusík, narozený roku 1630, byl odvážný muž, který se nebál hájit zájmy poddaných. Tyranský majitel hradu Krašova nad Mží Norbert Adolf Miseroni z Lisabonu ho zastřelil při jedné srážce 11. dubna 1673 poblíže hradu. Zajímavé je, že známe vrahovu dětskou podobu: ve sbírce Národní galerie je obraz Karla Škréty z roku 1653, pojmenovaný Rodina brusiče drahokamů Dionysia Miseroniho. Jedno z brusičových šesti dětí, chlapec namalovaný v pravém rohu obrazu, je právě onen Norbert, po 20 letech krutý feudál na Krašově. /Také rod Miseroni má ještě v Čechách potomky, po přeslici, a proto už dávno jiných jmen. Před několika lety dostal rodopisec Jaromír Prusík dopis třináctileté Jarmily Steigerové z Nového Strašecí, v němž se omlouvala za krutost svého dávného prapředka Norberta Miseroniho./

Podobu kdysi slavného hradu Krašova, kde k neblahým událostem došlo, zachytil ve své rytině z roku 1780 Martin Prusík z Plas, týž, který stavěl a přestavěl mnoho kostelů v Čechách. Stavitelem byl i jiný potomek rodu, Eugenius Prusík, k jehož dílům patřil kostel sv. Vavřince v Kožlanech, sv. Klimenta v Chlumčanech u Loun a další.

U zrodu Minervy

Překročíme však staletí do časů méně vzdálených: když se roku 1868 zakládala v Praze Jednota českých filologů, stal se jejím prvním starostou František Xaver Prusík, rodák z Výrova u Kralovic. To teprve končil studia na univerzitě, kde se v té době vyučovalo jen německy. Později se stal význačným slavistou (také obhájcem pravosti Rukopisů) a spolu s Eliškou Krásnohorskou spoluzakladatelem (a prvním ředitelem) Minervy, první dívčí střední školy ve střední Evropě. Jeho zásluhou na tomto mimořádném významném kulturním činu. Eliška Krásnohorská mnohokrát ocenila a zdůraznila, mimo jiné i dopisem z 13. 6. 1890, ve kterém píše: “…co bych si bez Vás počala, bez Vás by Minerva nebyla.”

F. X. Prusík se významně podílel i na českém jazykozpytu a měl kontakt se slavisty v celé Evropě. Za svou práci byl později jmenován členem Královské české společnosti nauk; když před časem slavilo 100. výročí založení gymnázium v Roudnici nad Labem, připomněli si i tam F. X. Prusíka jako zakladatele a prvního ředitele.

Jedním z jeho bratranců byl Jan Prusík, rodák z Horní Břízy. Také profesor, byl však za nějaké nevhodné výroky na adresu rakouskouherské monarchie předčasně penziován. Učil později v Suczawě v tehdejší Bukovině (dnes Polsko), naposledy – jak se zjistilo až po dlouhém hledání – působil v Kazani na Volze, kde jako 35 letý utonul.

Dobrodruzi

V každé rodině se najdou lidé dobrodružných sklonů, které lákají neznámé dálky a nebezpečí. U Prusíků to byli především Bedřich, rodák z Domanic u Vysokého Mýta, a Robert, rodák z Luže pod Košumberkem.

Bedřich byl syn lesníka Jana Prusíka, kterého v roce 1859 zastřelil pytlák v lesích u Svratky. Vystudoval vídeňskou techniku a stal se jedním z prvních stavitelů lanových a ozubených drah v Alpách. Jeho dobrodružným sklonům to však nestačilo. Když císař Maxmilián získával dobrovolníky pro své výbojné záměry v Mexiku, dal se naverbovat také inženýr Bedřich Prusík. Po Maxmiliánově porážce a smrti se uchýlil na Kubu, kde zemřel. Je pochován v Havaně.

Robert Prusík, jehož předkové také pocházeli z Kralovicka, se dostal do světa už jako mladík. Byl společníkem mahárádžů i ruských knížat, ochutnávačem vín, domohl se velkého bohatství. V Indii míval vlastní slony, v Egyptě jachtu, ale nakonec mu ze všeho zlata i pozlátka zbylo málo. Konec života prožil v Praze ve slepotě a chudobě.

Mecenáš a vědci

Ve Vikářské ulici na Hradčanech bydlel padesát let Blažej Prusík, kněz, vikář u sv. Víta. Sám žil skromně, ale dal na své náklady vystudovat 8 svých synovců. Prusíkovi mu to nikdy nezapomněli: zemřel už téměř před 90 lety, ale jeho hrob v Břevnově U Markéty pietně udržují dodnes.

Jiný Prusík, Josef, rodák z Nebřezin u Plas, bojoval na barikádách v revolučním roce 1848, byl spřátelen s Bedřichem Smetanou a s kapelníkem Národního divadla Čechem.

Když Jaroslav Vrchlický maturoval na klatovském gymnáziu, měl za třídního profesora Blažeje Prusíka. Říkával prý o něm poději, že to byl přísný /ale spravedlivý/ kantor – a Emil Frída, později Vrchlický, latinu, řečtinu, ba ani češtinu jako student moc v oblibě nemíval.

Kdo přijede do Konstantinových Lázní, zjistí, že hlavní lázeňská budova nese Prusíkův ústav. Jmenuje se tak na počest význačného českého vědce, prof. dr. Bohumila Prusíka, který byl synem výše zmíněného klatovského profesora.

Bohumil Prusík už jako asistent na klinice profesora Thomayera v Praze přivezl roku 1912 /to měl teprve 2 roky po promoci/ do Čech první elektrokardiografický přístroj. Byl dlouho jediným lékařem v našich zemích, kdo této nové vyšetřovací metodě rozuměl a zaučoval na práci s EKG další lékaře. Jako první u nás rozpoznal na elektrokardiogramu infarkt myokardu. Nebyl to zdaleka jeho poslední a jediný přínos pro modernizaci českého interního lékařství; první u nás např. užil (roku 1923) insulin pro léčení diabetického komatu. Uveřejnil 174 vědeckých prací, stal se univerzitním profesorem, členem Československé akademie věd. Jeho zásluhy nejen o českou, ale i o světovou medicínu byly takové, že byl v předvečer druhé světové války ze Stockholmu vyzván, aby se ucházel o Nobelovu cenu. Válka však jednání zmařila a později už profesor Prusík odmítl podat znovu přihlášku.

Co do významu se této chloubě rodu Prusíků blíží jiný, neprávem málo známý potomek dávných kralovických předků, Bořivoj. Byl na počátku století hlavním bibliotékářem Univerzitní knihovny, kterou čile doplňoval zvláště novými díly slovanských literatur. Jeho zásluhou se k nám dostalo dílo A. P. Čechova, mnohem dříve než do jiných zemí Evropy. Čechov dr. Bořivoje Prusíka natolik zaujal, že se za ním rozjel už roku 1899 do Ruska. Přeložil potom jako první do češtiny jeho divadelní hry Višňový sad, Ti sestry, Racka, Strýčka Váňu, ale podařilo se mu je také přes značný odpor oficiálních míst dostat na scénu. Velmi mu v tom pomohl jeho dobrý přítel, ředitel plzeňského divadla Vendelín udil.

Čechov seznámil Bořivoje Prusíka s Maximem Gorkým. Prusík přeložil Gorkého měšťáky a jeho zásluhou bylo i jejich první uvedení na českou scénu roku 1902 v Plzni. Jako prvý přeložil do češtiny také Tolstého Annu Kareninovou. Ale nejenom knihy ruské, i román Buddenbrookovi od Thomase Manna nebo Dickensův Klub Pickwikovců.

Kdo přijde v Jaltě do útulného domku ve stráni, kde Čechov prožil poslední roky života a kde je dnes jeho muzeum, najde tu i portrét jeho českého přítele Bořivoje Prusíka. Také výstava o Čechovově životě a díle, pořádaná loni v Památníku písemnictví na Strahově, Prusíkův význam pro poznání Čechovova díla u nás (a ruské literatury vůbec) připomněla.

Na stříbrných štítech a na stříbrném plátně

Poblíž Tichého oceánu, ve státě Washington v USA je strmá hora, zanesená v mapách pod názvem Prusik-Peak. Nejobtížnější výstup severní stěnou jugoslávského Triglavu je znám jako Prusíkova stezka. Řeknete-li jméno Prusík před horolezcem, zeptá se patrně, máte-li na mysli prusík jednoduchý nebo prusík dvojitý, protože pro něj je to v nejběžnějším smyslu název název speciálního uzlu, kterým se váže šňůra k lanu.

To vše můžeme právem odvodit od jména profesora vídeňské konzervatoře dr. Karla Prusíka, jehož koníčkem bylo horolezectví. Dosáhl v něm, zejména ve dvacátých letech tohoto století /=20.století/, světové proslulosti. Sám se sice narodil ve Vídni, ale jeho prarodiče pocházeli ze Stražiště u Plas.

Najít jméno Prusík mezi filmaři – jak slibujeme v podtitulku – by se nám nepodařilo. Zato však průkopníkem českého filmu, režisér Karel Lamač, měl maminku rozenou Prusíkovou a stejné příjmení nesla i babička herečky Hany Vítové, narozená v Plasích.

V Evropě i na jiných kontinentech

Podle zjištění historiografa rodu žije dnes v Československu / = roku 1977/ 55 Prusíků, jinde ve světě přibližně 170. Největší soustředění osob tohoto jména bychom našli na severu Polska v obci Žalazna u Olštýna: polští Prusíkové jsou potomky dávného českého exulanta, o kterém už byla řeč. Někteří z jeho pravnuků odešli za lepším živobytím do světa. Na univerzitě v New Yorku přednášel profesor Tadeáš Prusík.Další potomek z téhož rodu je jistý Walent Prusík, který má v Buenos Aires v Argentině výrobnu oděvů.

Mají tam za velkou louží i dost českých příbuzných. Roku 1868 se vystěhoval do USA z Čech Josef Prusík, rodák z Hodyně u Kralovic, a roku 1901 odešel do Kanady čeledín Bedřich Prusík, který se tam stal horníkem. Jejich potomci sídlí dnes především na východním pobřeží u Atlantiku, ale také v Torontu a jinde.

V súdánském Chartúmu žije desetiletý černooký, snědý chlapec, který se jmenuje složitě Usama Mahmoud Kamil Abdalla. Jeho prabábou byla Josefa Prusíková, narozená roku 1861 v Šípech na Rakovnicku, dcera Tomáše Prusíka ze Sedlce u Kralovic.

Jeden rod, a jaký je to košatý strom s mnoha plody a odnožemi, s haluzemi uschlými i plnými života. Každý rod má svou historii, ale jen jeden z tisíců najde svého historika. Jaromír Prusík (za tuto svou práci čestný člen Československé historiografické společnosti) dal pátrání po minulosti rodu a po jeho odnožích léta života. Finanční investice nepočítá, i když se dá snadno pomyslet, kolik musela stát jen korespondence se všemi těmi vzdálenými místy, kde mizely dávné stopy Prusíků.

My ostatní můžeme jen závidět. A slibovat si, že jednou, až budeme mít čas, až se k tomu dostaneme, určitě také nahlédneme do matrik aspoň zjistit, jak se jmenovali a kde žili praděd a prabába…

(ib, pk)