.....Zpět na úvodní stránku

BOHOSLUŽEBNÉ PROSTORY A BOHOSLUŽBA U UTRAKVISTŮ od konce 15. do počátku 17. století.

 

Chrám starých utrakvistů (stejně jako katolíků pod jednou-tzv.jednušek) se lišil od protestantských a bratrských sborů na první pohled. Všude po stěnách, na oltářích i na stropě sloužilo církevním účelům výtvarné umění. Všude byly obrazy, kříže, sochy. V 16. století chtěli arcibiskupové, aby jeden velký kříž visel uprostřed kostela na trámu. V oltářní mense nescházel nikdy kámen vsazený do dřeva, na němž stával kalich (tzv. portatile). Např. roku 1622 si dali utrakvisté u sv. Martina v Praze udělat portatile z jaspisu. V kameni byly osazeny ostatky svatých. Bez tohoto kamene oltář nikdy neplatil, ba naopak tento kámen se nazýval "oltáříček". Roku 1543 napsal Jiřík, utrakvistický kaplan v Kouřimi, že má tento oltáříček "v kapsičce pro potřebu mše svaté". Jako by tím řekl, že kde kámen postavil, tam mohl sloužit mši.   Oltáře byly tehdy vystrojeny podle vkusu doby. Byly na něm na kroužcích malované či vyšívané kortiny (závěsy) a koltry (=opony) a antipendia buďto hedvábná, aksamitová, krumplovaná nebo i kožená se zlatými a stříbrnými květy a síťková antipendia podšitá drahými látkami a krajkami a různými nápisy. Na oltáři bývaly květiny v cínových džbáncích. V Betlémské kapli mívali utrakvisté u velkého i malého oltáře palmy; některé palmové ratolesti byly před oltářem, některé na něm. Na oltářích stávaly svícny, ne dva (to měli protestanti), ale hromada větších i menších, pěkně kované, obyčejně cínové nebo mosazné. Před oltář k stupňům byly stavěny dva ohromné svícny čili postávníky, na nichž hořely tlusté svíce. Dvě hořící svíce měly - dle zajímavého výkladu havlíčkobrodského děkana Hoffmanna z roku 1642 znamenat, že "Pán Kristus poslal po dvou apoštolech do Čech - Crhu a Strachotu" (to je Cyril a Metoděj). I svíce bývaly ozdobné. Roku 1520 nařídil Petr z Rožmberka řezníkům v Trhových Svinech, aby při mších mívali na oltáři sv. Mikuláše 4 svíce "s korunami". Svíčky z loje vůbec na oltáři být nesměly, poněvadž "byly z hovad", svíčky musely být "od čisté včeličky" - tentýž Hoffmann. O slavnostech bývaly všechny pulpity (stojany), kazatelny i zdi pokrývány všelijakými látkami, sukny, blýskavými plátny, damašky i ubrusy, monstrance bývala zdobená hedvábnými šlojíři (=závoji), tak, aby byla oslňujícími dojmy vzbuzena slavnostní vnitřní nálada příchozího.   Při bohoslužbě se utrakvistický kněz (stejně jako pod jednou) oblékal humerálem (říkalo se i plena), albou, pásem (cingulem), snopečkem (manipul), štolou, ornátem - dle slavnosti či památky různých barev. Protestanti vyčítali i utrakvistům v jaké důstojnosti a slávě slouží mše, v jakémsi divném sflandrovaném rouše (flanderka byla staročesky kazajka), měli prsteny, rukavičky, nádhernou obuv. Protestantský kazatel Žalanský ve svém kázání ještě říká: "Kadí, kouří, zvoní, zpívají, pozdvihují, to všecko jakýmsi šermířským způsobem činí."   Nedělní mše svatá zvaná "hrubá" začínala u utrakvistů kropením svěcenou vodou.(asperges). To se nekonalo jen v kostele. Kněz vyšel i z kostela ven a provedl procesí kolem chrámu, po hřbitově (zpráva z r. 1595). Při asperges zpívali zpěváci nebo lid Otčenáš, "pozdravení Panny" (tak se říkalo dříve modlitbě Zdrávas Maria), vyznání víry, desatero, šestero. Po asperges (které se prý mnohdy protahovalo) byla sloužena mše tím způsobem, jak se do té doby vyvinul- v uzavřený a významný celek. Jednotlivým částem mše (ať katolické či utrakvistické - byly stejné) se protestanté posmívali, že vznikala jedna po druhé - introit byl od jednoho papeže a Gloria od druhého papeže přidaný atd.   . Podstatnou částí mše byl kánon - ten byl menší a větší. V prvním kánonu (menším) se žehnal chléb a víno, v druhém se vypravovalo o poslední večeři Páně to místo, jímž byla svátost Poslední večeře ustavena. Ve starých misálech (zvaných "mšály") býval kánon psán velkými literami od začátku až do konce a byl psán na pergamenu, zatímco začátek i konec mše byl na papíru a psán drobně tlačený. Introit, kyrie, gloria, graduál, offertoř - to všecko musel kněz zpívat, v misálech byly na to noty. V pražském utrakvistickém misále z roku 1507 bylo napočítáno celkem 31 druhů prefací (v Gregoriánském sakramentáři jich však bylo 150 - od 10. století byly omezovány). V misále z roku 1498 bylo napočítáno celkem 20 vzorů, jak zazpívat "Ite missa est". Na tuto skutečnost narážel posměšně Chelčický,když psal, že kněží dle mšálů zpívají někdy smutně nízkými a jindy radostně veselými hlasy. Knězi misál také nařizoval, kdy číst zvolna a kdy rychleji. Tomu se zase vysmíval Jan Augusta z Jednoty bratrské, že kališníci pějí někdy povlovně a jindy poskočně. Kánon se pak musel číst nejzdlouhavěji a nejvážněji.   Utrakvisté tedy sloužili všechny části mše stejně jako katolíci, ale buď zčásti anebo zcela v češtině. Husité zpočátku začali číst epištolu a evangelium česky, pak měli mši celou česky. Ze smiřovacích snah utrakvistů vzniklo, že kus latiny byl zase přijat do české mše utrakvistů, až nakonec zůstala zase jen epištola a evangelium česká. Když k nám proniklo luterství, uskutečnil se roku 1524 pokus o větší zčeštění mše utrakvistů. Tehdy bylo ustanoveno (vlivem administrátora utrakvistů Cahery), že se má česky zpívat a modlit jak "od starodávna bylo zvykem" introity, Kyrie eleison, písnička andělská (= staročesky Sláva na výsostech Bohu), epištola, graduálové, halelujah; časem se měla počeštit i víra obecná křesťanská podle sněmu nicejského (Credo), preface, sanctus, agnus. Nevíme, nakolik se dali staří kališníci tímto Caherovým usnesením navést; zdá se, že kvůli konkurenci s novými luterány mši víc počeštili, ale kališný kněz, nakloněný smíření s katolíky podjednou a tedy i latinskému ritu, jistě zůstal při české epištole a evangeliu. Zbytek mše se modlil latinsky. Jan Augusta utrakvistům roku 1543 vyčetl, že mají víc zpívaní latinského než českého. Mistr Písecký si zase do svých pamětí zapsal, že české officium se sice koná v mnohých utrakvistických chrámech, ale zvláště jen na vsích, kde nebyli literáti, ale jinak se prý u utrakvistů zpívalo latinsky. Latina opanovala oltáře utrakvistů zvláště pak od té doby, co církev byla řízena neupřímnými administrátory, kteří se dali do úplné závislosti na stranu římskou. Je jistě výmluvné, že když byl v úřadu utrakvistického administrátora obojetný Mystopol, že jeho konzistoř roku 1564 vyčetla knězi Turkovi od sv. Mikuláše v Praze, "že vysoce odporučuje cantilenás bohemicás". Ten utrakvistický kněz, který se chtěl zalíbit, nechal českého zpívání a zpíval u oltáře latinsky. Na počátku 17. století, kdy římská strana přešla k útoku, musel se nejeden kališný kněz upsat své konzistoři, že bude sloužit mši "bez českých knížek". Nelze tedy jasně stanovit - co se týče utrakvistické bohoslužby - nějaká přesná pravidla. Proto také "voltářní knihy" Adama Táborského, které obsahují utrakvistickou bohoslužbu, uvádějí celé české officium vedle celého latinského officia. Kněz pak podle místních poměrů, podle strachu z konzistoře a podle osobní náklonnosti si mohl vybrat bohoslužbu buď celou latinskou anebo částečně či zcela českou.   Nyní podrobněji k bohoslužbě utrakvistů: Ranní pobožnost nedělská (jak víme z knih Adama Táborského, přepsaných roku 1588) se konala u malého oltáře. Až do evangelia to byla jako mše. Před evangeliem vzal kněz "škatuli", vytřel nádobku a dal do ní k posvěcování oplatky a kleknul si. V kleče pak říkal menší kánon, aby Bůh učinil z chleba tělo a z vína svou krev.Oboje pak ukázal lidu a dal se do čtení evangelia. Po něm bylo Credo a ranní kázání. Po kázání šel kněz se zvoněním malým procesím k velkému oltáři, kde věřící přijímali podobojí. Patrně to byli věřící, kteří se pak nemohli dostavit na hrubou mši. Je třeba podotknout, že katolíci tuto "rannou mši" pokládali za kacířskou, poněvadž byla bez řádné konsekrace.   Hrubá mše čili "veliké kázání" -konala se obyčejně v 9 nebo v 10 hodin. Když se konala česky od začátku až do konce- měla tento řád. Průběh hrubé mše je popsán podle Řádu české mše dle rukopisu z Univerzitní knihovny v Praze č.51 a dle Táborského "Knihy voltářní" Kněz vzal na sebe "vomirál"-čili humerál, albu, štolu a jiné kusy obřadního roucha a česky se modlil. Ministranti, kteří se svému úkonu u oltáře učili (dle Jana Augusty) ve škole, na stupních oltáře s knězem říkali modlitby, zpověď (confiteor)Bohu, panně Marii, všem svatým; k modlitbám na stupních byl připojen i Otče náš. Pak přistoupil kněz k oltáři a pomodlil se k Duchu svatému- při modlitbě otevřel misál a říkal Introit. Po něm složil ruce a zpíval tak české Kyrie a zazpíval (v předpise je "zahlaholí") začátek Gloria. Při tom postavil kalich na korporál. Poté- směrem k lidem- zazpíval "Milost boží budiž s vámi", na což žáci odpověděli: "I s duchem tvým". "Pomodlemež se!" kněz na tato slova pokleknul na zem a zazpíval podle not modlitbu. Povstal a šel k pulpitu napravo s misálem a zpíval epištolu. Po ní zpívali žáci. Řád české mše podobojí jim radí, aby "pěli alleluja". Za tohoto zpěvu alleluja četl kněz potichu prosu z misálu. Jakmile ji přečetl, přestavěl misál na levou stranu a chystal věci "k stolu večeře Páně"; vytřel kalich, ampulku a patenu, a když se pomodlil klečmo Otče náš, připravil drobné hostie do nádoby, při čemž říkal: "Ve jménu pána Ježíše Krista"; také nalil víno do velkého kalicha pro komunikanty a říkal tatáž slova. Pak pokleknul a krátce se modlil k evangeliu. Ministranti rozsvítili dvě zvláštní svíce, zvoník začal zvonit na velký zvon a kněz začal zpívat evangelium. Po něm zazpíval utrakvistický kněz"Věřím" a také obec zazpívala "Věřím."   Kněz potom zazpíval offertoř, při níž byli konšelé (to ale zvláště v římských kostelech) kadidlem podkuřování (od toho přísloví že se mu podkuřuje). Kněz přistoupil k prvnímu posvěcování, říkajíc mešní kánon. Podle utrakvistické agendy ze 16. století menší kánon zněl: "Všemohoucí věčný Bože, tebe žádostivě prosíme, aby ráčil tento chléb a toto víno před tváří tvou postavené přijíti a posvě+titi Těla a krve pána našeho Ježíše Krista. Račiž učiniti mocí tvou podle ustanovení a vysvědčení oumyslu Syna svého, aby chléb tento v pravdě tě+lem byl pána našeho Ježíše Krista. Též i víno aby bylo + krví jeho u vylití na odpuštění hříchům našim." (tam kde kříž-kněz žehnal) Kde nepožebral (tak se říkalo vybírání peněz) kostelník hned po introitu, byly vybírány dary teď. Na rozdíl od utrakvistických mší, kde se chodil "požebrat" jenom jednou, v katolických chrámech se chodilo k ofěře i 3x za mši. Žáci pak zpívali zpěv před kázáním; kněz přikryl svátost podobojí a četl sekretu v misále (sekréta=modlitba, která se čte nebo zpívá před prefací). Když složil ornát na misál, šel kněz kázat na kazatelnu. Po kázání (tak předpisoval řád již v 16. století) měl kněz říkat modlitby za císaře, vrchnost, rady, soudce, úřad, za hodné i nehodné kněze, za uvězněné, pocestné, těhotné, dobrodince, nepřátele a za pokoj. Nakonec měl s lidmi říkat obecnou zpověď slovy: "My všichni hříšní dáváme se vinni..."atd. Po Otčenáši říkal utrakvistický kněz rozhřešení.   Potom vzal na sebe opět ornát, zpíval prefaci, literáti a žáci po něm. V obecné prefaci zpíval mj. i tato slova: "Klanějte se panstva a potentátové, nebesa i nebeské moci." Táborského "Kniha oltářní " obsahuje celkem 28 českých prefací. Preface k Husovi, kterou se utrakvistická mše lišila od římské, zněla: "Všemohoucí věčný Bože, jenž jsi tuto zemi Českou slavností Čechů věrných obdařil a jich svátku svou krví velebnou posvětiti ráčil, nebo pravdu tvou milovavše té sú dokazovali skutečně a tehdáž, když raději zemřeli, nežliťby se pravdy tvé ustoupíce prověřili tobě; z nichžto byl jest jako přední sloup svatý mistr Jan Hus s Jeronýmem, kteříž souc ohněm tvým zapáleni vohně hmotného se nebáli." Na konec: "O blahoslavení, věrní Čechové, kteříž ste pro krev Ježíše pána zemřeli...neb se již radujete a nás Čechy z rozpaků vyrazíte a lekání pryč od nás zaháníte."   Po následujícím Sanctus, mělo být zpíváno až 8 veršů. Kněz zatím říkal veliký kánon. V něm se vypravuje z evangelia "kšaft" Páně, historie poslední večeře. Potom si kněz umyl ruce (k čemuž byly i stříbrné koflíčky), klekl a zpíval Otče náš. Když skončil, začal zpívat slova večeře Páně, při čemž držel v obou rukou nádobu s oplatkami a nad ní v palcích hostii. Při tom se vyzvánělo u oltáře i na věži. Při tomto pozdvihování (elevaci) měli lidé uctivě pokleknout. Žáci s knězem pak zazpívali: "Pán Ježíš lidu věrnému, maje se bráti k otci svému, vydal pokrm volenému, každý věrný tomu věří, když jest bylo po večeři, běda tomu, kdož nevěří" atd. Žáci přestali zpívat, kněz pak učinil totéž s kalichem co předtím s hostií. Ukázal ho lidem a zpíval "kšaft" o krvi Páně při poslední večeři. Po té žáci zpívali tam, kde přestali.   Při Agnus kněz rozdělil hostii na 3 díly a klečmo říkal některé orace, při nichž přijímal tělo a krev Páně. Potom přijímali věřící podobojí. Podávalo se i dětem.   Po přijímání bylo díkučinění a mše se blížila ke konci. Líbán byl ještě mír (to se políbil kříž nebo i líbadlo). Slovy "Ite missa est" však praví utrakvisté nikdy mši nekončili. Pravý utrakvistický kněz teď v monstranci vystavil svátost, při čemž mělo být - jak pravil oltářní řád- kaděno z kadidelnice a zpíváno k uctění. Kněz dal s monstrancí požehnání a tím byl konec mše.  

Přijímání laiků pod obojí

Nyní si zvlášť popíšeme, jak vypadalo v kališnické liturgii přijímání. Když kostelník zazvonil, ti, co chtěli přijímat, přistoupili. Kněz se k nim obrátil a dával jim poučení. Podle řádu české utrakvistické mše, se tázal všech, proč touží jít k přijímání (zde se obřad utrakvistů shodoval s evangelickým). Oni měli - podle řádu-odpovědět: "Pro naplnění kšaftu nařízení a poručení Ježíše Krista za jeho poslední večeře." Dále se jich kněz zeptal, věří-li všem Kristovým slovům a slibům a věří-li evangeliu? Když odpověděli "Věřím", zeptal se jich kněz třetí otázkou, zda-li litují všech svých hříchů? Předepsaná odpověď byla, že litují, stydí se za ně a že do smrti nechtějí hřešit. Kněz je pak měl pochválit a oznámit, že na místě apoštolském podle poručení Pána Krista jim dává rozhřešení dle slov, "co svážete na zemi, bude svázáno na nebi atd.". Lid řekl "AMEN". pomodlil se Otče náš, kněz ještě odříkal modlitbu o hodném přijímání a pak podával. Při tom žáci nebo celá obec zpívala některé písně, též písně složené od Husa.

Ceremonie před přijímáním byly i kratší (kališná agenda znala i kratičké modlitby).

  Všichni, kteří šli k přijímání (komunikanté) přijímali nejprve tělo Kristovo, a pak zase všichni Krev Kristovu. Chléb - hostie- bývaly u utrakvistů (stejně jako u katolíků) tenké oplatky, pečené na železné pánvi z pšeničné běli a nekysané, vykrojené kružidlem, ale tak, že jinou formu měla kněžská hostie a jiná hostie laiků.   Tělo Páně bylo připraveno v kovových nádobách i ve škatulích, ozdobených hedvábím a vyšíváním. Krev Páně byla připravena pro komunikanty ve velikém kalichu. Největší utrakvistické kalichy pojmuly do sebe 6-8 žejdlíků vína. Jeden žejdlík=0,487 litru. tedy Velký utrakvistický kalich pojmul až 3,8 litru vína. Tzv. "nálevky" v Kutné Hoře byly roku 1599 30 cm vysoké, celé stříbrné a chované v dřevěném pouzdře. Velký kalich utrakvistů býval obyčejně z poloviny pevně uzavřený a druhá polovina se otevírala; okraj kalicha byl zašpičatěn do tzv. řepice. Touto řepicí se lilo z velkého kalicha do menších kalichů, z nichž se podávalo buď lžičkami anebo prostým upíjením. Stříbrné lžičky na podávání krve Páně jsou zapsány v každém inventáři utrakvistického kostela z 16. století.   Po přijímání vypláchl kněz velký kalich nežehnaným vínem, které pak sám vypil. Potom podruhé nalil do velkého kalichu nežehnané víno, a to vypili ministranti "s vážností". Ve Žluticích utratili roku 1599 za chrámové víno 6 kop a roku 1601 dokonce 13 kop (za to byla již menší chalupa). Ve Žluticích tedy chodili hojně k přijímání anebo dostávali víc vína.   Komunikanté klečívali odděleně dle pohlaví, tvořili věnec kolem oltáře. Před knězem a za knězem chodili ministranti s rozžatými svícemi.   Ve starým kališnických misálech bývaly na konec psány i různé rady, jak si má kněz počínat s vínem a při nehodách, které by se mohly při mši při přijímání podobojí přihodit. V kališnickém misálu z roku 1498 čteme, aby kněz přede mší sám vína neochutnával; měl vylít kapku vína na dlaň, rozetřít a přivonět. Kdyby poznal ocet, ať tím vínem neposluhuje. Když hostie padla na zem, měl kněz zem vypálit, oškrabat; kdyby ukápla krev Páně, měl to místo, kam ukáplo, olízat, oškrabat a popelem posypat.   Jaké byly druhy mší a jaké měli utrakvisté bohoslužby na svátky, Velikonoce a Vánoce si - možná povíme příště.   S použitím jmenovaných archiválií a knihy Zikmunda Wintera "Život církevní v Čechách"