Zpět na úvodní stránku

 

Vánoce, Svatvečer, Christnacht v Nových Hradech a okolních vsích

Vánoční doba vyzařuje zvláštní kouzlo na staré i mladé lidi a vzniká sváteční nálada. Ale také duchové a podzemní mocnosti podle lidové víry (pověry) provádějí nejrůznější rejdy. Proto je nutné se na celý Štědrý večer připravit - přes den se postit a teprve večer, když se třpytí hvězdy na nebi, zvednout se ke stolu, u kterého se až po večeři konají lidové zvyky.

Ale již před jídlem mladí lidé berou do rukou velké množství kusů dřeva do náruče a hází jej do světnice. Potom se dřeva spočítají. Jeli součet sudý, bude v dohlednu svatba.

Když usedají příslušníci rodiny ke stolu, hledí se na stín každého jednotlivce na stěně. Schází-li mu hlava, tak brzy zemře.

Děvčata berou z vánočního stolu jablko tak, aby slupka držela stále pohromadě a pak se přes rameno hodí na podlahu. Ze vzniklého tvaru - připomínající počáteční písmeno - se vyčte jméno očekávaného ženicha. Anebo děvčata vezmou tu slupku na půlnoční mši a poté ji uloží až do Nového roku pod polštář. Na Nový rok se postaví mezi dveře a sní to. Jde-li okolo nějaký muž - ať starý nebo mladý, představuje to naději brzké svatby. Nejde-li nikdo, znamená to čekat na svatbu ještě hodně dlouho.

Vezme se určitý počet skořápek, dají se do nich krátké svíčky a nechají se v nějaké nádobě plavat na vodě. Děvčata si nějakou skořápku vyvolí a ostatní skořápky platí pomyslně těm mladým mužům, které si tajně přejí. Když se tyto malé lodičky dají do pohybu, dbá se, zda skořápky pomyslného ctitele se blíží k onomu děvčeti. Je-li tomu tak, bude brzy svatba.

Také se zapalují malé svazečky lnu (tzv. Rupfenballen). Ten buďto se zhroutí anebo zůstane ležet a z toho děvčata usoudí, zda se v příštím roce vdají.

Otevřeme-li první tři ořechy a je narazíme-li v nich na černé jádro, bývá v dohlednu nemoc nebo smrt.

Jak ve vsi tak i v městě bývá zvykem v tento svatvečer dávat dobytku kousek chleba nebo vánočky, posvěcená sůl a voda.

K tomu, aby se dozvěděli, co se přihodí příští rok v městě, navštěvují mnozí boží muka, jmenovitě taková, okolo kterých se vozí zemřelí. Podle vzdálenosti navštívených božích muk, /těch, která si k provádění tohoto obřadu vybrali/, musí vyjít v 11 hodin dopoledne z domu. Lidé vnímají naprosté ticho, dokud nedojdou k božím mukám - a tam naslouchají hlasům či zvukům.

Podle toho, z kterého směru a jaký druh zvuku k nim doléhá, z toho usuzují nastávající události. Chvilkami se zdá, že slyší pláč, potom opět výskání - což nasvědčovalo na konání svatby.

Zvuky padajících prken představovaly neštěstí požáru. Zvuk válení sudů zase představoval očekávané bouře a nečasy.

Během půlnoční mše - říkali staří lidé - si zvířata spolu promlouvají. Vykládají si prý navzájem svá utrpení a radosti, které je čekají anebo jak se bude dařit jejich hospodáři. Jednou prý nějaký pantáta ("Hausvater") nepozorovaně poslouchal a musel za svou zvědavost zaplatit smrtí.

Přeložil František Sassmann, rodák z Byňova u Nových Hradů (*1928)