Zpět na úvodní stránku

VELIKONOCE NA NOVOHRADSKU

MASOPUSTNÍ DNY /Die Faschingstage/

Masopustní dny se začínaly vždy čtvrtkem před masopustní nedělí, tzv. "tučným čtvrtkem". V ten den se všude vařil vydatnější oběd a k němu se pekly nezbytné koblihy, kterými bývali častováni příbuzní a kmotři, kteří to věsměs opětovali. Jedno staré pořekadlo praví: "Masopustní koblihy na slunci, červená vajíčka ve světnici". Také o masopustní neděli bývalo zvykem připravovat lepší jídlo, ke kterému znovu nechyběly koblihy různých tvarů a chutí. Večer
pak se šlo na taneční zábavu, která se obvykle protáhla dlouho do masopustního pondělí.
Masopustní úterky patřívaly maškarám, které chodily od domu k domu v různém, ale většinou jednotném přestrojení. Mnohde natropily nejednu neplechu. V kuchyni se maškary obyčejně neobešly bez nahlížení do trouby. Darované potraviny a peníze shromažďovaly a potom v některé hospodě všechno projedly a propily.

KVĚTNÁ NEDĚLE /Am Palmsonntag/

Tradice zhotovování tzv. "beranů" /Palmbesen/, což je jakási mohutná metla spletená z prutů vrby, lísky, jalovce, smrku a jedle proložených suchým dubovým listím a svazovaná pestrými ozdobnými pentlemi, se udržela dodnes. I když se již od tak rozměrných exemplářů - které mnohdy museli nést 3 - 4 mládenci - upustilo, přesto ještě i dnes lze spatřit "berany" skutečně úctyhodných délek. Do kostela byly berany /"Palmbesen"/ přineseny k posvěcení a pak postaveny do presbytáře, odkud se ozývalo neustálé poklepávání zapříčiněné jejich neustálým nadzdvihováním. Klepalo se jimi na zdárnou úrodu. Čím častěji se totiž klepalo, tím delší klasy narostly. V Nových Hradech si váže každá rodina vlastní berany a přináší je k posvěcení, aby je potom doma zastrčili za kříž nebo svatý obrázek. Posvěceným "kočičkám" se připisuje rovněž všeliká moc. Například požití tří bobulí "kočiček" působí blahodárně proti bolestem krku a proti horečce. Opravdový účinek se ovšem dostaví ale jen u toho, kdo se postil až do Květné neděle. Při velkých bouřkách se má několik bobulí "kočiček" hodit do ohně, aby odvrátily blesky. Je-li přinesen velký "beran" domů, rozebere se a vezme se z něho několik ratolestí, které se dávají na půdu i do stáje jako ochrana před ohněm, uhranutím i různým zaklínadlům. Zbytek se potom na velikonoční pondělí odnášel do polí ("jařin") a tam se zapichoval. Když se na Květnou neděli čtou v kostele pašije, nadchází doba, kdy se - dle lidové pověry - naskýtá možnost vykopat zakopané poklady a střežené zlými duchy. Je ovšem nutné si pospíšit, neboť jakmile skončí toto evangelium o utrpění Páně, je každé další hledání marné. ZELENÝ ČTVRTEK/Am Gründonnerstag/ Na Zelený čtvrtek zvony umlkají a po Gloria /zpívá se na začátku mše/ "odlétají do Říma k znovuposvěcení". Při zahájení bohoslužby a při zvonění "Anděl Páně" /Ave Läuten/ je pak nahrazují "řehtačky". Dříve chodívali chlapci s řehtačkami městem od domu k domu a přednášeli tuto říkanku: "Wir ratschen, wir ratschen den englischen Gruß, den jeder katholische Christ kennen muß. Fallt nieder, fallt nieder auf d´Knie und betet 3 Vater unser und Ave Maria." To znamená: "Řehtáme, řehtáme ozdrav anglický, jejž by měl katolík znát vždycky. Padni, padni na svá kolena a modli se Otče náš a Ave Maria." Chlapci (zvaní "Ratschen" - řehtači nebo "Klapper"- klapači) vždy obdrželi nějaký malý dárek, výslužku. Zde ve městě /Nových Hradech/ se také v ten den konalo na radnici umývání nohou dvanácti chudým. Totéž se provádělo i obyvatelům panského chudobince. Zatímco ve městě byli chudí namísto dříve podávaného jídla obdarováváni penězi, v chudobinci byl špitálníkům (jak se také nazývali) uchystán oběd, po němž byli ti nejpotřebnější z nich podělováni nejnutnějším šatstvem a prádlem. Na vesnici se udržel velmi zakořeněný zvyk barvení vajíček v ten den snesených /jiná vajíčka to být nesměla/. Říkalo se jim "odpustková vajíčka" /"Antlos-Eier"/. Tento název je jakási připomínka z dávných dob, kdy se tradičně na Zelený čtvrtek vyhlašovalo slavnostní rozhřešení, když kajícníci vykonali za pokání uložené církevní tresty. Obarvená "odpustková vajíčka" se také na Boží hod velikonoční nosila do kostela k posvěcení, aby vnesly do domu požehnání. Selky /Bäuerin/ též v tento den nerady dávají mléko z domu. Když dozní poslední tóny zvonů, začnou hospodyně vymetat z pod postelí přes práh, aby tak odpudily veškerý hmyz a odvrátily od domu různá kouzla a zaklínadla. VELKÝ PÁTEK /Der Karfreitag/ Velký pátek byl dnem smutku celého křesťanského světa a byl všude patřičně dodržován. Veškerá práce ustala a obyvatelé se ubírali v proudech do kostela na pobožnost u Božího hrobu. Dříve také bývalo zvykem, že úředníci, zástupci magistrátu a cechů stáli před vchodem do kostela a vybírali zde almužnu pro místní chudé. Ještě před východem slunce pospíchala vdavek chtivá děvčata z domu a omývala se rosou v domnění, že tak získají hebkou pleť. Zabraňovalo to prý i tvorbě pih. Daleko větší účinek se ovšem přisuzoval postříkání obličeje žabincem. Jiná děvčata odpočítávala plaňky v plotě. Kolik jich na té které straně napočítala, tolik roků měl mít její nastávající. Žádná proto schválně nevolila dlouhou stranu plotu. Když byly plaňky zdravé, byl zdravý i její nastávající. Když ale byly zpuchřelé a mokré, usuzovalo se, že bude nastávající pijanem. V mnohých staveních se podávaly každému dobytčeti tři zrnka bílého pepře, aby dostalo sílu. Majitelé zahrad zase před východem slunce třásli stromy, aby hojně plodily. Podmínkou ovšem bylo, že musí mít na sobě jenom košili. Na Velký pátek se v žádném hospodářství nepodávalo mléko, vejce či cokoli jiného. BÍLÁ SOBOTA/Am Karsamstage/ Na Bílou sobotu se u kostela rozdělával oheň, ve kterém se spalovaly již použité svaté oleje. Věřící z venkova si k tomuto obřadu přinášeli dřevěné odštěpky a od ohně je zapalovali. Ohořelé odštěpky se pak kladly do stájí a zapichovaly do polí, aby ochraňovaly dobytek i úrodu. Někteří si přinášeli džbány a jiní zase nádoby naplněné vodou, do kterých po posvěcení vody nořili částečně zuhelnatěné louče. Touto svěcenou vodou se kropily rovněž stáje a dřeva se dávala do polí. Po tomto svěcení ohně a vody následovala slavná mše svatá. Zvony z Říma se "vrátily" a slavnostně vyzváněly. Když zazní první zvonění kostelních zvonů, vymetá hospodyně podlahu, ale opačně než na Zelený čtvrtek - tj. dovnitř, aby vmetla do obydlí co nejvíce požehnání. Večer jsou slavnosti Vzkříšení, které zde /v Nových Hradech/ při nádherně osvětleném náměstí byly vždy obzvláštně slavnostní.

VZKŘÍŠENÍ /Der Ostersonntag/

Po slavnostní mši hrála hudba na kostelním kůru pochod, což bylo roku 1887 odbouráno. Tradice s červenými nebo pestře barevnými vejci má vyzkoušet tvrdost špičky vajíčka tím, že dvě vejce proti sobě narazíme. To vejce, které je narušené, je ztracené a patří protivníkovi. Dost často přinášejí ale chlapci vejce tvrzená smolou. Když se na tento švindl s kraslicemi (Pechspitz)1 přišlo, nastala rvačka. Také se dělalo to, že se vejce drželo mezi palcem a ukazováčkem a soupeř do něho házel minci. Když mince ve vajíčku zůstala, připadlo vajíčko tomu, kdo hodil minci. Zvláště děti dodržují zvyk, kdy se postaví na šikmé ploše prkno (nebo hrábě), a po něm se spustí dvě vejce (každý z protivníků pouští to své). Které vejce se dotkne toho druhého, vyhrává. Žehnání masa a vajec po slavné mši se děje ještě dnes.

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ /Ostermontag/

Hospodář (otec rodiny - Hausvater) jde v tento den před východem slunce do polí, aby z postaveného berana vzal větvičku, tu namočí do svěcené vody a pokropí pole, aby přenesl na plody požehnání. Větvičku potom zasadí do pole. Když se pak při žních narazí na zazelenalou větvičku z berana, znamená to dobré časy pro úrodu anebo že bude v domě nevěsta. Tzv."Emaus=Gehen"2, čili Emauzské vycházky byl na Novohradsku zvyk, že se v tento den chodilo na návštěvy do sousedních vsí, kde se posedělo se sousedy v hospodě. /má pozn: chodilo se např. i do sousedního rakouského Pyhrabrucku./ Z díla Antona Teichla Beiträge zur Geschichte der Stadt Gratzen, Nové Hrady 1907 přeložil František Sassmann/  Pechspitz (kraslice): do syrového nebarveného vejce uděláme rydlem dva otvory a tekutinu z něho vysajeme či vyfoukneme a prázdné vejce uložíme k uschnutí. Když je dokonale suché, tak ho velmi jemnou práškovou smolou /na sudy/ nebo kalafunou vyplníme. Pak ho trochu ohřejeme, aby se smůla dostala až ke špičce a když se ochladí, špička ztvrdne a vejce pak nabarvíme. 2Ten den se čte evangelium o Emauzských učednících, kteří pohostili Pána Ježíše.


MASOPUSTNÍ DNY /Die Faschingstage/

Masopustní dny se začínaly vždy čtvrtkem před masopustní nedělí, tzv. "tučným čtvrtkem". V ten den se všude vařil vydatnější oběd a k němu se pekly nezbytné koblihy, kterými bývali častováni příbuzní a kmotři, kteří to věsměs opětovali. Jedno staré pořekadlo praví: "Masopustní koblihy na slunci, červená vajíčka ve světnici". Také o masopustní neděli bývalo zvykem připravovat lepší jídlo, ke kterému znovu nechyběly koblihy různých tvarů a chutí. Večer pak se šlo na taneční zábavu, která se obvykle protáhla dlouho do masopustního pondělí. Masopustní úterky patřívaly maškarám, které chodily od domu k domu v různém, ale většinou jednotném přestrojení. Mnohde natropily nejednu neplechu. V kuchyni se maškary obyčejně neobešly bez nahlížení do trouby. Darované potraviny a peníze shromažďovaly a potom v některé hospodě všechno projedly a propily.

KVĚTNÁ NEDĚLE /Am Palmsonntag/

Tradice zhotovování tzv. "beranů" /Palmbesen/, což je jakási mohutná metla spletená z prutů vrby, lísky, jalovce, smrku a jedle proložených suchým dubovým listím a svazovaná pestrými ozdobnými pentlemi, se udržela dodnes. I když se již od tak rozměrných exemplářů - které mnohdy museli nést 3 - 4 mládenci - upustilo, přesto ještě i dnes lze spatřit "berany" skutečně úctyhodných délek. Do kostela byly berany /"Palmbesen"/ přineseny k posvěcení a pak postaveny do presbytáře, odkud se ozývalo neustálé poklepávání zapříčiněné jejich neustálým nadzdvihováním. Klepalo se jimi na zdárnou úrodu. Čím častěji se totiž klepalo, tím delší klasy narostly. V Nových Hradech si váže každá rodina vlastní berany a přináší je k posvěcení, aby je potom doma zastrčili za kříž nebo svatý obrázek. Posvěceným "kočičkám" se připisuje rovněž všeliká moc. Například požití tří bobulí "kočiček" působí blahodárně proti bolestem krku a proti horečce. Opravdový účinek se ovšem dostaví ale jen u toho, kdo se postil až do Květné neděle. Při velkých bouřkách se má několik bobulí "kočiček" hodit do ohně, aby odvrátily blesky. Je-li přinesen velký "beran" domů, rozebere se a vezme se z něho několik ratolestí, které se dávají na půdu i do stáje jako ochrana před ohněm, uhranutím i různým zaklínadlům. Zbytek se potom na velikonoční pondělí odnášel do polí ("jařin") a tam se zapichoval. Když se na Květnou neděli čtou v kostele pašije, nadchází doba, kdy se - dle lidové pověry - naskýtá možnost vykopat zakopané poklady a střežené zlými duchy. Je ovšem nutné si pospíšit, neboť jakmile skončí toto evangelium o utrpění Páně, je každé další hledání marné. ZELENÝ ČTVRTEK/Am Gründonnerstag/ Na Zelený čtvrtek zvony umlkají a po Gloria /zpívá se na začátku mše/ "odlétají do Říma k znovuposvěcení". Při zahájení bohoslužby a při zvonění "Anděl Páně" /Ave Läuten/ je pak nahrazují "řehtačky". Dříve chodívali chlapci s řehtačkami městem od domu k domu a přednášeli tuto říkanku: "Wir ratschen, wir ratschen den englischen Gruß, den jeder katholische Christ kennen muß. Fallt nieder, fallt nieder auf d´Knie und betet 3 Vater unser und Ave Maria." To znamená: "Řehtáme, řehtáme ozdrav anglický, jejž by měl katolík znát vždycky. Padni, padni na svá kolena a modli se Otče náš a Ave Maria." Chlapci (zvaní "Ratschen" - řehtači nebo "Klapper"- klapači) vždy obdrželi nějaký malý dárek, výslužku. Zde ve městě /Nových Hradech/ se také v ten den konalo na radnici umývání nohou dvanácti chudým. Totéž se provádělo i obyvatelům panského chudobince. Zatímco ve městě byli chudí namísto dříve podávaného jídla obdarováváni penězi, v chudobinci byl špitálníkům (jak se také nazývali) uchystán oběd, po němž byli ti nejpotřebnější z nich podělováni nejnutnějším šatstvem a prádlem. Na vesnici se udržel velmi zakořeněný zvyk barvení vajíček v ten den snesených /jiná vajíčka to být nesměla/. Říkalo se jim "odpustková vajíčka" /"Antlos-Eier"/. Tento název je jakási připomínka z dávných dob, kdy se tradičně na Zelený čtvrtek vyhlašovalo slavnostní rozhřešení, když kajícníci vykonali za pokání uložené církevní tresty. Obarvená "odpustková vajíčka" se také na Boží hod velikonoční nosila do kostela k posvěcení, aby vnesly do domu požehnání. Selky /Bäuerin/ též v tento den nerady dávají mléko z domu. Když dozní poslední tóny zvonů, začnou hospodyně vymetat z pod postelí přes práh, aby tak odpudily veškerý hmyz a odvrátily od domu různá kouzla a zaklínadla. VELKÝ PÁTEK /Der Karfreitag/ Velký pátek byl dnem smutku celého křesťanského světa a byl všude patřičně dodržován. Veškerá práce ustala a obyvatelé se ubírali v proudech do kostela na pobožnost u Božího hrobu. Dříve také bývalo zvykem, že úředníci, zástupci magistrátu a cechů stáli před vchodem do kostela a vybírali zde almužnu pro místní chudé. Ještě před východem slunce pospíchala vdavek chtivá děvčata z domu a omývala se rosou v domnění, že tak získají hebkou pleť. Zabraňovalo to prý i tvorbě pih. Daleko větší účinek se ovšem přisuzoval postříkání obličeje žabincem. Jiná děvčata odpočítávala plaňky v plotě. Kolik jich na té které straně napočítala, tolik roků měl mít její nastávající. Žádná proto schválně nevolila dlouhou stranu plotu. Když byly plaňky zdravé, byl zdravý i její nastávající. Když ale byly zpuchřelé a mokré, usuzovalo se, že bude nastávající pijanem. V mnohých staveních se podávaly každému dobytčeti tři zrnka bílého pepře, aby dostalo sílu. Majitelé zahrad zase před východem slunce třásli stromy, aby hojně plodily. Podmínkou ovšem bylo, že musí mít na sobě jenom košili. Na Velký pátek se v žádném hospodářství nepodávalo mléko, vejce či cokoli jiného. BÍLÁ SOBOTA/Am Karsamstage/ Na Bílou sobotu se u kostela rozdělával oheň, ve kterém se spalovaly již použité svaté oleje. Věřící z venkova si k tomuto obřadu přinášeli dřevěné odštěpky a od ohně je zapalovali. Ohořelé odštěpky se pak kladly do stájí a zapichovaly do polí, aby ochraňovaly dobytek i úrodu. Někteří si přinášeli džbány a jiní zase nádoby naplněné vodou, do kterých po posvěcení vody nořili částečně zuhelnatěné louče. Touto svěcenou vodou se kropily rovněž stáje a dřeva se dávala do polí. Po tomto svěcení ohně a vody následovala slavná mše svatá. Zvony z Říma se "vrátily" a slavnostně vyzváněly. Když zazní první zvonění kostelních zvonů, vymetá hospodyně podlahu, ale opačně než na Zelený čtvrtek - tj. dovnitř, aby vmetla do obydlí co nejvíce požehnání. Večer jsou slavnosti Vzkříšení, které zde /v Nových Hradech/ při nádherně osvětleném náměstí byly vždy obzvláštně slavnostní.

VZKŘÍŠENÍ /Der Ostersonntag/

Po slavnostní mši hrála hudba na kostelním kůru pochod, což bylo roku 1887 odbouráno. Tradice s červenými nebo pestře barevnými vejci má vyzkoušet tvrdost špičky vajíčka tím, že dvě vejce proti sobě narazíme. To vejce, které je narušené, je ztracené a patří protivníkovi. Dost často přinášejí ale chlapci vejce tvrzená smolou. Když se na tento švindl s kraslicemi (Pechspitz)1 přišlo, nastala rvačka. Také se dělalo to, že se vejce drželo mezi palcem a ukazováčkem a soupeř do něho házel minci. Když mince ve vajíčku zůstala, připadlo vajíčko tomu, kdo hodil minci. Zvláště děti dodržují zvyk, kdy se postaví na šikmé ploše prkno (nebo hrábě), a po něm se spustí dvě vejce (každý z protivníků pouští to své). Které vejce se dotkne toho druhého, vyhrává. Žehnání masa a vajec po slavné mši se děje ještě dnes.

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ /Ostermontag/

Hospodář (otec rodiny - Hausvater) jde v tento den před východem slunce do polí, aby z postaveného berana vzal větvičku, tu namočí do svěcené vody a pokropí pole, aby přenesl na plody požehnání. Větvičku potom zasadí do pole. Když se pak při žních narazí na zazelenalou větvičku z berana, znamená to dobré časy pro úrodu anebo že bude v domě nevěsta. Tzv."Emaus=Gehen"2, čili Emauzské vycházky byl na Novohradsku zvyk, že se v tento den chodilo na návštěvy do sousedních vsí, kde se posedělo se sousedy v hospodě. /má pozn: chodilo se např. i do sousedního rakouského Pyhrabrucku./ Z díla Antona Teichla Beiträge zur Geschichte der Stadt Gratzen, Nové Hrady 1907 přeložil František Sassmann/  Pechspitz (kraslice): do syrového nebarveného vejce uděláme rydlem dva otvory a tekutinu z něho vysajeme či vyfoukneme a prázdné vejce uložíme k uschnutí. Když je dokonale suché, tak ho velmi jemnou práškovou smolou /na sudy/ nebo kalafunou vyplníme. Pak ho trochu ohřejeme, aby se smůla dostala až ke špičce a když se ochladí, špička ztvrdne a vejce pak nabarvíme. 2Ten den se čte evangelium o Emauzských učednících, kteří pohostili Pána Ježíše.